Lept je grafická technika tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C3.
Suchá jehla (jehloryt) je grafická technika tisku z hloubky, která je blízká mědirytu, ale čáry nejsou ostře ohraničené a působí měkce. V mezinárodním značení má symbol C4.
Pro suchou jehlu se užívají měděné desky o síle 0,6-2 mm. Je možné použít i zinek, dural, případně PVC, polykarbonát nebo plexisklo. Deska musí být předem zcela hladká, bez rýh a vyleštěná. K rytí se užívá ostrá jehla z tvrdého kovu broušená do úhlu 50-60 stupňů, o kruhovém nebo hranatém průřezu nebo diamantový hrot. Ryje se tlakem kolmo k desce a nevzniká tak kovová štěpina jako při užití rydla, ale kov se tlakem jehly pouze rozhrnuje do stran. Tento způsob rytí ztěžuje vedení přímek při souběžném šrafování a jehlou se obtížně vedou i křivky. Zdvižený hřebínek kovu na okraji rýhy – grátek, se ponechává na desce. Pouze v místech, kde je vyrytá linie příliš silná a potřebuje zeslabit, se grátek odstraňuje tříhrannou škrabkou (šábrem). Během rytí desky se stopy jehly a vyrytý grátek dají kontrolovat hmatem nebo se kresba zatře směsí loje s olivovým olejem a sazemi. Ta nezasychá a není třeba ji průběžně vymývat.
Čára suché jehly začíná a končí ostře jako při mědirytu. Při vybarvení desky se tisková barva zadržuje více v okolí grátku než v samotné rýze a při tisku vznikají měkké rozpité linie nebo spojité závoje barvy v místech hustších čar. Grátek se však při tisku velmi rychle opotřebuje, linie postupně ztrácejí sametovou měkkost a snižuje se kontrast. Proto při této technice jsou nejcennější pouze první otisky. Životnost měděné desky lze prodloužit jejím galvanickým poocelením.
Suchá jehla je oblíbená pro relativní nenáročnost, protože dovoluje zachytit okamžitý nápad spontánně a bez přípravné kresby. Tisk provádí grafik sám, neboť je třeba dodržet směr stírání barvy napříč vyrytých čar a při vybírání světel. Konečný výsledek může grafik ovlivnit i retrusáží, která scelí jinak značně neklidné plochy. Deska nedovoluje velký počet kvalitních otisků – obvykle méně než 30.
Akvatinta (ve starší literatuře se můžeme setkat i s názvem zrnkový lept) je grafická technika. Řadíme ji do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C5.
Název akvatinta je odvozen od italského acquatinta, což znamená obarvená voda. Její vynález podnítila potřeba tisknout souvislé a jemně odstupňované plochy barvy. Ve své ryzí podobě je akvatinta technikou plošného tónování jednotlivých partií kresby a připomíná lavírovanou štětcovou malbu tuší nebo sépií.
Měděná nebo zinková deska o síle asi 1,5 mm (vyleštěná, odmaštěná a fazetovaná stejně jako u jiných druhů leptu) se pokryje jemným kalafunovým práškem nebo práškovým asfaltem. Prášek je možné na desku naprášit ručně, ale protože musí být rozmístěn co nejrovnoměrněji, používají grafikové často tzv. naprašovací skříň. Je to bedna nebo skříň s utěsněnými dvířky, ve které je nasypaná rozdrcená kalafuna. Otočením bedny nebo pomocí kliky či vzduchového zařízení se prášek ve skříni uvede do pohybu. Po rozvíření se do skříně uloží deska a dvířka se zavřou. Zvířený prach klesá a usazuje se rovnoměrně na desce. Naprášená deska se opatrně vyjme a nahřívá nad kahanem, dokud jednotlivá zrnka kalafuny zesklovatí. Kalafuna je proto vhodnější než asfaltový prášek, protože nezakrývá kresbu na desce. Zprůhlednění kalafuny a její roztavení a připečení k plechu lze kontrolovat také čichem. Je třeba postupovat opatrně, aby se jednotlivá zrnka nestekla dohromady. Po vychladnutí je deska připravena k grafikovu zpracování.
Technologický postup spočívá v postupném leptání desky a zakrývání míst, která mají zůstat světlejší. Štětcem se nejprve klade tekutý asfaltový kryt na ta místa, která mají zůstat při tisku bílá. K vykrytí je možno použít rovněž měkkou litografickou křídu nebo mastnou křídu určenou ke kresbě na sklo., Deska se pak mírně nahřeje, aby křída roztála a pronikla na kov. Po natření zadní strany desky asfaltovým nátěrem je možné začít leptat. Po chvíli (podle toho, jak tmavý má být nejsvětlejší tón) se deska vyjme z kyseliny a zakryjí se místa, která mají být světle šedá. Pak se leptá dál, dokud grafik nedosáhne všech odstínů, které chce na desce mít.
Leptá se ve zředěné kyselině dusičné s přídavkem kamence (zinek i měď) nebo v roztoku chloridu železitého ve vodě (měď, mosaz).